Námět: Pavel Heřmánek
Scénář: Eva Černá
Hrají:
Vojtěch Otčenášek, Pavel Heřmánek, Marika Čepková, Kateřina Gerbenzon, Eva Černá, Libuše Gottwaldová
Hudba:
ERGO (www.ergomusic.cz), Remko Gerbenzon
Medieval Introduction song by Tristan Lohengrin
Blanka z Valois se původně jmenovala Markéta. Kvůli své bílé pleti a světlým vlasům jí ovšem její blízcí říkali Blanche, to znamená bílá, sněhobílá. Bílá třeba jako krásná lilie, která patřila ke znakům vládnoucího rodu Valois. Karel IV. se ale také vždycky nejmenoval Karel. Původně to byl Václav. Jméno Karel přijal až ve Francii těsně před svou svatbou s Blankou. Možná mu připadalo zvláštní přijít do cizí země, hned se jmenovat jinak a vzdát se jména českého zemského patrona z rodu Přemyslovců. Nemohl však svému otci Janu Lucemburskému nijak odporovat. Navíc nové jméno přijal od francouzského krále Karla IV. Sličného, to se neodmítá…
Václav – Karel a Markéta – Blanka, tito dva přejmenovanci, se setkali jako sedmileté děti, když jejich rodiče rozhodli o tom, že se spolu vezmou. Co jim asi probíhalo hlavou, když spolu mířili k oltáři? Karel se v Paříži rozhodně nenudil, občas Blanku prý i viděl. Dostalo se mu zde hlavně výborného vzdělání. Jako jeden z prvních panovníků v Evropě se naučil psát a dokonce sepsal později i vlastní životopis.
Karel stále jezdil po Evropě a českých zemích a Blanka zůstávala převážně sama se svými dámami. Ani nevíme, jaké to byly dámy, jistě však nosili francouzskou módu, kterou Blanka v Čechách proslula a kterou obdivovali i doboví kronikáři. V Čechách měli lidé Blanku rádi, naučila se brzy česky a snadno se s nimi dorozuměla.
Když Blanka a Karel dospěli, začali spolu žít v Praze a narodily se jim dvě dcery Markéta a Kateřina, které Karel, jak jinak, hned výhodně provdal. Na Francii Karel nezapomněl a na Pražském hradě nechal přestavět po francouzském vzoru v gotickém slohu královský palác a začal se stavbou katedrály. Chtěl snad Blance alespoň takto přiblížit její vzdálenou sladkou Francii?
Jen škoda, že zrovna v tom roce, kdy založil slavnou univerzitu v Praze, anebo třeba Nové Město pražské, tak mu Blanka nečekaně zemřela. Psal se 1. srpen roku 1348 a Blance bylo 32 let - lidé tehdy umírali mladí. Karel jistě truchlil, neboť svou Blanche, bílou lilii, miloval a ctil. Nemohl však truchlit příliš dlouho, bez manželky to tehdy prostě u panovníků nešlo. Nevěděl, že na něj nakonec čekají ještě další tři…
Blanku z Valois, svou první choť, si malý Karel musel vzít. Kdyby nechtěl a unikl by postranním východem z pařížského kostela, patrně by daleko neutekl. S Annou Falckou to už bylo jiné. Karlův protřelý otec Jan Lucemburský, zvaný ve Francii jako Jan "Slepý" už tři roky dlel na onom světě po památné bitvě u Krečaku. Karel se tak musel rozhodnout sám. Dost ho v tu dobu trápila otázka, jak si zajistit své postavení jako římský král v německých zemích. A jak to tak v dějinách bývá, Karel se pokusil zlepšit své postavení sňatkem, a to ne ledajakým. V německých zemích patřili mezi jeho největší odpůrce bavorští Wittelsbachové, a tak Karel požádal o ruku dceru jednoho z Wittelsbachů, rýnského falckraběte Rudolfa, a vzal si tehdy dvacetiletou Annu.
Falčtí Wittelsbachové však neměli dobré vztahy s papežem a byli v říšské klatbě. A tak musel Karel zase rychle něco vymyslet. Podařilo se mu nakonec obelstít i samotného papeže, aby mohl sňatek vůbec uzavřít. Jak to udělal? Celkem jednoduše: neřekl mu, že si vezme Annu Falckou ze zavrženého rodu, a papež mu obecně formulované povolení k sňatku dal. Když pak zjistil, jak ho Karel přechytračil, tak pěkně zuřil. To Karlovi už ale nevadilo, vždyť dosáhl svého. Měl novou manželku, smířil se díky tomu se svými protivníky, byl v Cáchách korunován na římského krále, získal nemalé území v Bavorech a vládl od té doby německým zemím ve všeobecné úctě.
Anna Svídnická mohla celkem dobře vycházet s Annou Falckou jako snacha s tchýní, ale vše dopadlo jinak. Karel si půvabnou Annu ze slezského knížectví vzal sám místo malého Václava, jenž zemřel. Karlovi bylo už 37 a Anně pouze 14, to však nevadilo. Také proto, že Karel sňatkem uklidnil své sousedy ve střední Evropě (Uhry, Polsko).
K Anně se zachovalo několik maleb (například na slavném Karlštejně nebo v Emauzích) a soch (ta nejslavnější v katedrále sv. Víta na Pražském hradě) a tak víme, že byla opravdu půvabná. Možná až příliš si toho byla vědoma, což mohlo občas vést k rozmarnosti a opojení vlastní krásou. Dost dobře si Annu můžeme představit, jak si jen tak vyšla do zahrady a zpívala si: "Jsem tak hezká, hezká, princezna slezská, královna česká, tak hezká, hezká…".
Anna si ráda udržovala osobní dvůr, dbala o sebe, ráda cestovala, ráda se předváděla, ale nebyla jen nějakou prostoduchou parádnicí. Naopak vynikala zvídavostí a inteligencí. A tak když s Karlem jela do Říma na dramatickou císařskou korunovační jízdu, seznámila se s proslulým básníkem Francesco Petrarcou, autorem sonetů Lauře, a později si s ním dopisovala. To by prostoduchá císařovna jistě nedokázala.
Alžběta Pomořanská se stala Karlovou čtvrtou manželkou především proto, aby Karel zas tak trochu uklidnil a usmířil své sousedy z Polska, Uher a Rakous, kde vystrkovali růžky nám velmi dobře známí Habsburkové. Taková honosná svatba, jež se tehdy odehrála v Krakově, tomu jistě napomohla. To ale nevylučuje, že manželství bylo harmonické. Karel tedy už spíše stárl, táhlo mu na 47 let, za to mladičká Alžběta kypěla rázností, silou, cílevědomostí a energií. Na požádání císaře dokázala roztrhnout třeba pancíř, ohnout meč nebo zlomit podkovu, inu nevídáno, neslýcháno. To si nevymýšlíme, to opravdu dosvědčují Alžbětini současníci jako například kronikář s krásným jménem Beneš Krabice z Wetmile.
Její výborná fyzická kondice a energie jistě přispěly k tomu, že Karlovi porodila více dětí než všechny tři předchozí manželky dohromady, tedy šest - čtyři syny a dvě dcerky. Z nich později vynikl zvláště syn Zikmund, který měl s Karlovým synem ze třetího manželství Václavem IV. dosti napjaté vztahy. Václav - rozmazlený synáček se sklony k pití a nekonečnému lovu v královských lesích a mladý sebevědomý dravec Zikmund, to se nesneslo dohromady.
Alžběta byla také velmi praktická žena a uměla zvládat i dramatické a náročné situace, a tak se nedivme, že s úspěchem podnikla s Karlem cestu do Říma za císařskou korunou. Stala se tedy stejně jako Anna Svídnická římskou císařovnou, formálně nejvýznamnější ženou tehdejší Evropy. Jako jediná manželka Alžběta svého manžela Karla přežila, a to o celých 15 let.
……………………
A na závěr, jak to je tedy s tou Karlovou láskou k jeho ženám? Láska se přeci nedá dělit! Každá manželka měla své přednosti a jistě i chyby a svůj vyměřený čas, někdy delší, někdy opravdu krátký, ale miloval nebo přinejmenším ctil je jistě všechny.
To jen ony manželky si ještě v nebi stále kladou otázku, kterou vlastně měl rád nejvíce: "Mě, né mě, ále jistě mě, pst přeci mně..". Ty ženy! Avšak zkuste to říci takové Alžbětě Pomořanské z očí do očí! Nechtěl bych být na Karlově místě a v jeho kůži i 700 let po jeho smrti, tam v nebi, kde jednou skončí všichni dobří lidé…
Pavel Heřmánek, historik
……………………
Hra mohla být zrealizována jen díky podpoře NADACE ŽIVOT UMĚLCE
a příspěvatelům přes Startovač .